Literární výzva

EVROPA?!

Ano, Evropa – Evropa dvou tváří, z nichž jsem měla to štěstí poznat jen jedinou – tu, jež se přívětivě usmívá na své děti, náruč plnou příležitostí a příslibů. 

Evropa však není bezpečnou náručí vždy a pro všechny. Matkou evropských národů, alespoň geograficky, však zůstane, ať už náš vztah k ní bude jakýkoliv. A že vztahy s rodiči bývají rozporuplné, zvlášť když dospíváme. Česko v EU sotva oslavilo 18, a už mu jako předsednické zemi leží na bedrech obrovská zodpovědnost za nalezení společného řešení krizí, kterým jsme nikdy předtím nečelili. V takových chvílích je snadné rozhádat se, proto je jednotná Evropa stojící za svými hodnotami ještě důležitější než kdy dřív.

Rozhodně však nebylo vždy být na co hrdý, jde-li o naši evropskou rodinu. Evropské hodnoty se zrodily z krve koloniálního vykořisťování. Až konfrontace s „necivilizovanými“ civilizacemi donutila Evropu se spojit, aby svou identitu ochránila. A nakonec jsme to byli my sami, před kým jsme své hodnoty ubránit nedokázali.

Pád železné opony nám přinesl poselství „Evropy jako úkolu“ – úkolu postavit se ke komplikované minulosti čelem, ale nenechat se jí do budoucna svazovat. Úkolu ve snášení společného údělu evropských národů tváří v tvář světu, který jejich hodnoty ne vždy sdílí. Idea „Evropa“ přerostla z ekonomického svazku v integraci „se vším všudy“ kromě příběhu, jež by ji ospravedlňoval. Společný příběh se však nesmíme bát psát, ačkoliv je to těžké. Vždyť identita mnoha národů, včetně toho českého, se neutvářela obranou „evropanství“, ale vymezením se proti němu. Máme ale snad jinou alternativu než Evropu?

Evropská vlajka mi visí na stěně v pokoji jako věčná připomínka naší identity. Mé evropanství není ničím zasloužené, ale je zavazující. Je na nás, nastupující generaci, abychom otevřeli cestu k „evropskému snu“ i dalším národům, které dokáží, že svými hodnotami do Evropy patří. A je právě naším úkolem budovat jednotu ve světě, který je sice čím dál propojenější, ale pořád méně si rozumí.

EVROPA?!

Už pět minut zírám na to známé slovo. Slyším ho denně, přesto si nepředstavím nic konkrétního. Nejvíce vnímám vykřičník a otazník na jeho konci. Nejednou se mi před očima rozběhne zmatený videozáznam událostí posledních dní. Nejmenovaný politik oznamuje kandidaturu na prezidenta – na Ukrajině padají bomby na nemocnice – zmařené životy ušlapané davem v Soulu –  Václavské náměstí plné lidí – dvakrát. U posledního obrazu  se záznam zastaví. Ano, to je ono, otazník i vykřičník hned za sebou. Nejprve skupina, která k českému knížeti přišla v pátek. Někteří přišli z nejistoty. Kdo jim pomůže s inflací? Někteří ze strachu, bojí se o svou rodinu, o svoje teplo a pohodlí domova. Jiní přišli šířit nenávist. Právě z nich je i mně úzko.

Je až neuvěřitelné, že pouhý jeden den dělí první skupinu od druhé. Pod kopyty koně v neděli nestojí strach či nenávist, nýbrž naděje a solidarita. Naděje v lepší budoucnost lidí, v lepší Evropu. Solidarita s Ukrajinou. S Ukrajinou symbolizující evropské vidění světa, s Ukrajinou chránící své území a životy občanů. S Ukrajinou bojující za celý svět,  za nás a za naše klidné spaní. I v tento moment další bomby dopadají na půdu svobodné země. Hlína se zvedá, občas někoho vezme s sebou a zabalí ho do těžkých peřin. Kouř se vznáší, mír nepřichází. A proto se v posledních dnech necítím dobře. Každý den se mnou cloumá vír nálad nebo si připadám zvláštně otupělý.

Pokud se někdo z vás cítí podobně, vzpomeňte prosím na Evropu. Na tu dobrou Evropu. Na Evropu, co něžně objímá státy tohoto kontinentu, co nás chrání a pomáhá nám. Stěží si představím život jinde, vždyť necelý rok po mém narození už jsem byl součástí Evropské unie. Jsem za to vděčný.

A tak neváhejte, a jako se Česko těší objetí Evropy, i vy vstaňte a běžte někoho obejmout. Může to být někdo z rodiny či kamarád. Objetí prožijte, ať je pevné, nefalšované a plné lásky. Nabije vás novou energií a jistotou, že neumíráte, i když by se to někomu mohlo zdát. Nevěříte? Běžte to zkusit!

„Tehdy nás nutili kupovat jablka ze zahraničí, i když jsme měli vlastní.“  Tak zní kouzelná formulka, jejíž analýzou se dopracujeme ke klíčovému problému Evropské unie.

Nikdo jí pořádně nerozumí. Evropský parlament, jednotný trh, Evropská komise, Schengenský prostor… Co je naší povinností? Kdo koho kontroluje? Ani ti nejoddanější byrokraté nemají šanci odkrýt všechny záhyby komplikovaného mechanismu, kterým EU je. Co teprve občané, nedej bože politicky neangažovaní? 

Kdybychom chtěli být jízliví, vyčteme EU její komplikovanost. Nejspíš bychom na ní našli více chyb. Spousta lidí je také bezúnavně hledá a zdůrazňuje. Nesmíme však zapomenout na zásadní proměnnou, která spoluutváří společenskou náladu vůči ní. 

Je mnohem snazší kritizovat než chválit. Zvláštní rys, který je v nás a nejde ho zapřít, ani vysvětlit. EU, stejně jako stovky jiných institucí, se stala obětí této záludné lidské vlastnosti.

Vnesme do této úvahy trochu pozitivity. Díky internetu a sociálním sítím není už tak snadné přehlédnout úspěchy Evropské unie. Instagramový příspěvek Roberty Metsoly, kde se ptá organizace Youth forum, co chtějí, aby Evropský parlament dělal. „Pro mnoho mladých znamená EU příležitost. Chceme vám naslouchat.“ Tweet s fotografií Ursuly von der Leyen, která drží u ucha sluchátko s popiskem: „Velmi dobrý telefonát s premiérem Spojeného království, Rihsim Sunakem.“ 

Pro někoho možná bezvýznamná slova. Ale dovolím si mluvit přinejmenším za svojí generaci. Díky těmto gestům se cítíme viděni. Záleží na nás. Záleží na tom, co si myslíme. Jsme součástí většího celku. Jsme chráněni. Patříme někam. Jsme Evropany. 

Myslím si, že mladí lidé podporují EU více, než se na první pohled zdá. Možná je to proto, že sama Evropská unie je mladá. Vyrůstáme společně, přizpůsobujeme se nové době a snažíme se jí porozumět.

Navíc nám ta jablka ze zahraničí taky chutnají.

HOŘKOSLADKÁ EVROPA…

„Stop diktátu Bruselu!“ „Z České republiky se stala kolonie EU!“ vykřikuje na svém Instagramu Tomio Okamura, notorický odpůrce Evropské unie. Smutné, že má hnutí SPD v naší společnosti asi dvanáct procent zastánců. Někteří lidé si totiž přivykli jistotě a komfortu, které nám členství v EU přináší. Už je nerozeznávají a nedokáží domyslet důsledky czexitu. Toho využívají demagogové a překupníci se strachem. Svedou to tak bravurně, až si někdo doopravdy myslí, že nám chce Brusel zakázat písmeno Ř. Straší a vypouští dezinformace zejména o ‚nebezpečí‘ z řad přistěhovalců, LGBT+ komunity a vlastně jakékoli diverzity. Zasévají do společnosti strach, který ji prorůstá a ze strachu zplozená nenávist se šíří mezi lidmi.

Ačkoli je motem Evropské unie ‚Jednotná v rozmanitosti‘, některé členské státy rozmanitost natolik potlačují, až překračují hranice základních lidských práv a vrací Evropu zpátky v čase. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na diskriminační zákony proti ženám nebo LGBT+ lidem do Maďarska nebo Polska. Hrůzným příkladem gradace nenávistných projevů je nedávná vražda dvou lidí v gay baru na Slovensku. 

Proto je Evropa místem pro mladé lidi. Pro mladé lidi plných ideálů s chutí něco změnit, prosadit a společnost posouvat. Jsou to zejména mladí lidé, kteří nejčastěji vycházejí do ulic a bojují za správnou věc. Jde totiž převážně o jejich budoucnost. A to je právě to, co Evropa potřebuje. Něco s tím udělat.

Nesmíme se od problémů distancovat a stavět neviditelnou zeď mezi nás a EU. „Ať s tím teda ta Evropská unie něco udělá!“ Ale co my? My jsme přece součástí Evropské unie. A to nejen politici, ale i my občané. Nestavme se do lehčí role pozorovatele a přijměme zodpovědnost. Náš hlas by měl být nejvíce slyšet. Víc než nenávistné hlasy extremistů a radikálů. Prostor k vyslyšení nabízí i české předsednictví EU, které mezi svých pět hlavních priorit postavilo i ‚odolnost demokratických institucí‘. Tak tuto příležitost nepromarněme.

SRDCE EVROPY

Ať už to někoho překvapí, či ne, Česká republika je poměrně malá země. Ano, přiznejme si to. Jsme malá země. A čím je svět propojenější, tím jsme menší. A měli bychom být otevřenější, alespoň v některých smyslech. 

Když medvěd krade med, jedna včela ho nedonutí, aby přestal. Roj už má větší slovo. Špatná metafora? Ale funguje. 

Když se vám nebude líbit bytový dům, ve kterém žijete, musíte se domluvit se sousedy, co dál. Vlastní dům nemáme, to si řekněme na rovinu. Co ale máme jsou sousedi. A sousedi sousedů. Všichni nás uznávají jako suverénní stát a více či méně respektují. Toho bychom si měli vážit. 

Co je tedy Evropa? Evropa je v mých očích bytový dům, ze kterého se snaží „družstvo vlastníků“, respektive jeho nájemníci vytvořit co nejhezčí domov. Za tuto kooperaci jsem, jako jeden z obyvatel, vděčný. Uvědomme si, že nejde o samozřejmost. 

Uvědomme si ale také, že po nás budou ve stejných bytech žít příští generace. Doufejme, že jich ještě pár bude. Zkusme jim nenechat byty plné pavučin, odpadků, smogu a problémů zametených pod koberec. I od toho je mezinárodní spolupráce. Evropa. Evropská unie. 

Poslední zmiňovaná je obzvláště důležitá. Spolupráce bez této instituce by byla… Pravděpodobně velmi strohá. Evropská unie zajišťuje řešení většiny důležitých (nejen) evropských problémů, pomáhá problémy komunikovat. A v určitých případech zastupuje státy navenek. Jako Evropa jsme na mezinárodním poli nezanedbatelný hráč. Pokud se máme bavit o mladých, nabízí nám tato instituce vskutku mnoho možností. Výhodné cestování. Erasmy. Stáže. Poznávání a propojování (nejen) evropských zemí. Členským zemím pak třeba volný trh, hranice, kooperaci nebo dotace.  Samozřejmě má i svá negativa. 

A k Evropě samotné… přiznejme si, že je to místo, ve kterém naše národy vyrůstají vedle sebe po stovky let. A díky tomu k sobě mají blíže. Nejen geograficky. Pokusme se pokračovat v prohlubování těchto vztahů, jednání a spoluprací. Naopak zabraňme jejich ničení. 

Buďme srdcem Evropy.